Závěr roku 2025 přinesl kromě technických hrozeb i vyostření geopolitického napětí, které by mohlo mít zásadní dopad na oblast kyberbezpečnosti v Evropě. Hypotetický scénář, o němž se živě diskutuje, je možný konflikt mezi EU a USA kvůli Grónsku – autonomnímu území Dánska bohatému na nerostné suroviny a strategicky položenému v Arktidě. S nástupem nové americké administrativy Donalda Trumpa se objevily tlaky na odkoupení či dokonce anexi Grónska a ostrá rétorika vůči Kodani. Koncem roku 2025 se situace vyhrotila natolik, že Trumpova vláda hrozila vojenským obsazením Grónska, což sjednotilo Evropu na podporu Dánska. Dánsko poprvé v historii označilo ve své zpravodajské zprávě Spojené státy za hrozbu národní bezpečnosti (po bok Ruska a Číny). Na počátku roku 2026 pak USA a EU na sebe uvalily vzájemná obchodní opatření, fakticky začala obchodní válka – média hovořila o nejvážnější transatlantické krizi za poslední generace. Tento scénář, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný, najednou evropským lídrům velmi reálně ukázal riziko technologické závislosti na USA.
Evropa je totiž v digitální oblasti na USA významně odkázaná – například odhadem 70 % evropského cloudového trhu ovládají americké firmy (Amazon AWS, Microsoft, Google). Stejně tak klíčové programové vybavení (operační systémy, podnikový software), sociální sítě i hardware (čipy, síťové prvky) pochází převážně z USA. V hypotetickém krizovém scénáři by se mohlo stát, že USA omezí nebo zcela odstřihnou Evropu od svých technologií – buď jako nátlak v rámci sankcí, nebo v krajním případě v důsledku ozbrojeného střetu. Už v listopadu 2026 (podle fiktivního scénáře nastíněného experty) americký prezident Trump uvažoval o vydání výkonného příkazu, který by mu dovolil vypnout zahraničním uživatelům přístup k americkým digitálním službám (cloudům, AI aplikacím, software) s odkazem na “ochranu národní bezpečnosti”. Takový krok by citelně zasáhl i evropské spojence – americké firmy by na základě nařízení musely zablokovat své služby pro zahraniční subjekty, což by v praxi znamenalo např. ztrátu přístupu k e-mailům, cloudovým úložištím, online nástrojům a dalším kritickým aplikacím. Podobně již v minulosti USA jednostranně omezily čínským firmám (Huawei, ZTE aj.) přístup k americkým technologiím; nyní si Evropané museli položit otázku, co kdyby se něco takového obrátilo proti nim.
Nutnost rychlého omezení nebo opuštění amerických technologií by v Evropě vyvolala obrovské problémy. Řada společností i vládních institucí by přes noc ztratila klíčové IT systémy – například mnoho evropských úřadů spoléhá na Microsoft 365 (cloudové Office aplikace a e-mail), podniky jedou v prostředí Amazon či Microsoft Azure cloudu, smartphony používají americké operační systémy (Apple iOS nebo Google Android). Okamžité opuštění těchto technologií by bylo logisticky takřka neřešitelné – neexistuje dostatečná náhrada připravená k nasazení v krátkém čase. Firmy by čelily výpadkům provozu, ztrátě dat a nejistotě, jak pokračovat. Státní správy by musely přejít do nouzových offline režimů. Tento potenciální chaos otevřel debatu o digitální suverenitě Evropy: Jak zajistit, aby evropská ekonomika a bezpečnost nebyly vydíratelné skrze cizí technologie?
V roce 2025 proto posílily snahy EU o strategickou autonomii v technologické oblasti. Podle analýz think-tanků nesmí Evropa spoléhat, že zahraniční (byť spojenečtí) dodavatelé automaticky zajistí její digitální potřeby. Experti navrhují budování nezávislého evropského technologického „stacku“ – tedy uceleného řetězce klíčových technologií od infrastruktury až po aplikace, kde by Evropa byla soběstačná. Nemusí jít o absolutní soběstačnost ve všem, ale Evropa by si měla vybudovat „just enough“ – dostatečné kapacity v kritických oblastech jako jsou cloudové služby, polovodiče, kosmické technologie a umělá inteligence, aby v případě krize dokázala fungovat i bez importu. To zahrnuje podporu evropských cloudových projektů (jako je iniciativa Gaia-X pro vytvoření federovaného evropského cloudu), investice do výroby čipů v EU (skrze EU Chips Act a budování továren například v Drážďanech či Itálii) a vývoj vlastních AI modelů a satelitní komunikace. Už v roce 2025 několik amerických kroků vyvolalo reakce – např. USA uvalily nové kontroly na vývoz špičkových čipů, což EU přimělo akcelerovat domácí vývoj; rovněž hrozby amerických sankcí přispěly k tomu, že EU zvažuje “digitální Clausewitz” – strategii, jak urychleně přejít na domácí technologie, pokud by to geopolitická situace vyžadovala.
Pro evropské firmy a vlády z toho plyne, že kybernetická bezpečnost už nespočívá jen v obraně proti hackerům, ale i v zajištění technologické nezávislosti pro případ geopolitického zvratu. Mnohé podniky začaly diverzifikovat – například citlivá data přesouvají do evropských datových center, zkoumají open-source alternativy k americkému softwaru a požadují smluvně garance, že jejich služba poběží i v případě konfliktu USA-EU. Státní správy v EU zvažují povinné záložní systémy: vedle Windows zavádět i otevřený operační systém (Linux) pro nouzové použití, budovat státní cloudy provozované evropskými dodavateli a podporovat domácí IT průmysl, aby existovala konkurence vůči globálním gigantům. Také oblast obrany a bezpečnosti bere v potaz scénář rozkolu v NATO – evropské armády analyzují, jak by fungovaly bez amerických satelitů GPS či bez amerického softwaru ve svých systémech. To vše zatím zůstává strategie “pro jistotu”, neboť USA nadále formálně zůstávají spojencem. Nicméně, zkušenost roku 2025 ukázala, jak rychle se mohou alianční vztahy změnit, a že digitální suverenita není jen heslo z Bruselu, ale reálný předpoklad bezpečné budoucnosti.
Evropu tedy v roce 2026 čeká dvojí výzva: udržet krok s narůstajícími kybernetickými hrozbami (pokračující ransomware, útoky na infrastrukturu, nové hrozby spojené s AI) a zároveň posílit svou odolnost proti geopolitickému vydírání v technologické sféře. Z pohledu běžného občana by tyto snahy měly přinést vyšší bezpečnost – od spolehlivějších služeb (nemocnice či doprava odolnější vůči útokům) přes bezpečnější digitální produkty až po jistotu, že evropská data i komunikace zůstanou funkční i v bouřlivých časech. Evropská unie se zkrátka posouvá od reaktivního řešení incidentů k proaktivní kybernetické strategii, která zahrnuje nejen IT opatření, ale i průmyslovou a zahraniční politiku. Rok 2025 byl v tomto ohledu zlomový a rok 2026 bude testem, jak dobře se Evropa z těchto lekcí poučila.